Osmdesátiletému ústeckému architektovi Václavu Krejčímu přidělil osud tak výjimečný úkol, jako žádnému jinému českému architektovi předtím ani potom. Z pozice generálního projektanta vedl tým, který v druhé polovině minulého století navrhl a vystavěl okresní město na zelené louce - nový Most. Během jedné generace vyrostlo město, které nahradilo historický Most plynule se vyvíjející sedm století.

Tempo určoval státní plán těžby uhlí, neboť starý Most musel zmizet co nejrychleji, aby se uvolnilo 100 milionů tun hnědého uhlí. Rozporuplnou událost, která je světovým unikátem, popisuje architekt ve své nedávno vydané knize Most, zánik a vznik města.

Do tváře Ústí nad Labem se zapsal také výrazně, a to čtvrtí Severní Terasa, architekt uvažuje, že by tomuto zajímavému projektu věnoval příští knihu.

Výstavba nového města na zelené louce je v moderní době něco naprosto výjimečného, je obecně známých jen pár příkladů ve světě. Kde jste hledal vzory vy?

Po válce vyrostlo ve světě několik nových měst, ale většinou šlo vlastně jen o satelity velkých sídel. Dělo se tak třeba ve Švédsku nebo v Británii. Byla to vždy města napojená na historická centra. Ale nikde se nevyskytl ten moment jako v Mostě. To znamená, že se likviduje staré město a místo něho se staví nové. To nebyl ani případ nového hlavního města Brazílie, tam šlo hlavně o přenesení funkce města do jiné polohy.

A byly tedy zkušenosti z těchto měst v něčem platné i pro Most?

Nové město muselo odpovídat současným podmínkám a názorům na výstavbu měst, které byly značně náročnější proti minulým. Změnily se názory na přírodní a životní podmínky, na hygienu prostředí, strukturu dopravy... Úzké a intimní historické uličky nahradily široké městské třídy, prostory se rozvolnily. Ale proti předpokladům architektů si na to lidé těžko zvykali. Nemůžu říct, že bychom ve světě cíleně hledali nějaký vzor. Samozřejmě jsme jako architekti museli vědět, co se děje za hranicemi. Ale podmínky jsme k tomu měli minimální. Při přebírání tak velkého úkolu nám byly přislíbeny studijní cesty do zahraničí, ale vycestovat jsem mohl až mnohem později, když už jsme měli hlavní koncepty města hotovy.

Tak z čeho jste čerpali?

Museli jsem si sami vytvořit vlastní představu tím, že jsme podrobně studovali historický Most. Snažili jsme vzít si z toho starého města to, co tam bylo urbanisticky hodnotné. To pak byla především koncepce tří náměstí. Do nového města jsme také vtiskli tři náměstí, samozřejmě ve zcela jiných podmínkách, v jiných kompozicích, v jiných funkcích. Celkem jsme litovali, že nemůžeme mít v novém Mostě také fyzicky alespoň kousek historického městského jádra. Přeci jen je to právě historie, co vytváří charakter města. Počítali jsme s tím, že až bude hotové centrum, že ho doplníme přenesenými historickými plastikami a moderními díly dle generelu výtvarného řešení centra. To se nám již z časových a finančních důvodů naplnit nepodařilo. Nedávno tam sice moji následníci přesunuli kašnu, ale zase byly odstraněny některé krásné plastiky významných současných sochařů.

Ve vaší knize stojí, že jste dokonce uvažovali i o přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie do nového centra.

Existovalo osm variant záchrany kostela. A několik počítalo s přesunem. Kam? To byl můj úkol. V první řadě mi šlo o to, aby se dostal do nového města. V žádném případě jsem nechtěl, aby zůstal za koridorem (místo, kudy dnes vede rychlostní komunikace, železnice a řeka Bílina - pozn. red). Ideálem bylo mít kostel na budoucím náměstí. Ale to by bylo velmi náročné. Navrhli jsme proto prostor vedle muzea. Spolu s význačným statikem, profesorem Josefem Wünschem jsme v tom duchu rozpracovali návrh. Komise ministra kultury v čele s akademikem Bechyněm náš záměr odsouhlasila.

A proč to nevyšlo?

Všechno záviselo na tom, že se kostel přesune dřív, než horníci prokopou výkopy pro budoucí koridor, a tím definitivně přeruší spojení mezi starým a novým Mostem. Jenomže vláda nerozhodla včas. Tak se to protahovalo tak dlouho, až tato varianta nebyla možná. Prostě kostel už neměl kudy projet. A časově posunout těžbu se nikdo neodvážil. Muselo se hledat jiné řešení, ale to už zpracovávala jiná firma - nově zřízena Transfera Praha. Kostel se přesunul, a tím zachránil, ale bohužel zůstal mimo nové město, za koridorem, na území starého města. (kostel byl ze svého původního místa přesunut v roce 1975, přestěhoval se zhruba o 800 metrů - pozn. red).

Byla mezi architekty vnímána možnost účastnit se na stavbě nového města jako velká výzva?

Aby si někdo vzal na starost projekt města jako celku, o to zájem nebyl. Já jsem se k pozici generálního projektanta dostal dost nečekaně. Jako mladý architekt jsem se s kolegou Jaromírem Vejlem účastnil soutěže vypsané v roce 1959 na urbanistické a architektonické řešení hlavního centra města. V silné konkurenci jsme se dobře umístili. Začalo se přemýšlet, kdo by měl nové město projektovat. Mostečtí a Ústečtí rozhodně nechtěli, aby se projektovalo z Prahy. Chtěli někoho v kraji a tady byl projektový ústav v Ústí nad Labem, kde jsem byl zaměstnán. I když jsem po úspěchu v soutěži určitý nárok na převzetí projekčních prací měl, bylo pro mě překvapením, když přišel ředitel a navrhl mě za vedoucího nového ateliéru pro výstavbu nového Mostu. Moc jsem s tím nepočítal, protože takové funkce museli být podloženy stranickou knížkou, kterou jsem neměl.

Chtěl jsem vše projektovat v mém ústeckém ateliéru s vlastními architekty, ovšem na takový úkol jsme v žádném případě nemohli stačit. Proto jsem hledal další pracovníky i mimo ústav. Ke spolupráci jsem pozval katedru urbanismu a průmyslu fakulty architektury - profesory J. Krize, L. Todla, E. Kovaříka, Dl. Dlaska, docenta O. Kuču, architekty J. Talacka, L. Hanela a další, kteří mně významně pomohli.

Narozdíl od dnešní praxe, je překvapivé, že se pořádaly pro Most architektonické soutěže.

Soutěžní praxe byla v té době obecná, bylo vypsáno mnoho soutěží. Já jich mám za sebou víc než dvacet, architektonických i urbanistických. Bral jsem je jako pokračování v kvalifikaci. Byla to příležitost, kde si architekt ověřil svoje kvality a mohl se porovnat se špičkami v republice.

Byl jsem později předsedou soutěžní komise svazu architektů a všechny soutěže v republice šli přes tuto komisi. Na každý důležitý úkol byla vypsána soutěž a ta přinesla mnoho dobrých věcí. Například na soutěž na ústecké sídliště Severní Terasa se sešlo 33 návrhů, takže byl obrovský výběr. Na mostecké divadlo byla samozřejmě také soutěž, a z více než deset návrhů vyhrál Ivo Klimeš. Kdežto, když se vyprojektuje objekt od jednoho autora, tak může být dobré anebo také špatný.

Ten dnešní stav je tristní. Hlavně se vypisují konkurzy na realizaci, kde se očekává, který dodavatel to postaví za lepší peníze. Ale to nejsou architektonické soutěže, kde se soutěží o nejlepší výtvarnou kvalitu díla, o provoz, pojetí, kompozici, celou koncepci.

Jak se vám poslouchá to, že mnozí označují Most za jedno velké panelové sídliště?

To jsem vnímal velmi silně v začátcích výstavby, ale tehdy to byla pravda. To bylo skutečně jen sídliště, protože se nestavělo vůbec nic jiného než byty, a to ještě byty panelové, protože takový byl státní program výstavby bytů pro celou republiku. Proto také první kroky, které jsem učinil po převzetí generálního projektanství, byly ty, že jsem do postupující výstavby včlenil vyšší občanskou vybavenost, první obchody, školy, kulturní zařízení... Přitom ale nestál ještě ani jeden objekt budoucího centra.

Myslíte si, že dnes už slovo „panelákov“ pro Most neplatí?

Obytné objekty jsem nemohl vůbec ovlivnit. Ty byly typově zpracovány, žádné jiné se nedaly použít. Do určité míry se mohly upravit výšky. Omezená byla i možnost v urbanistickém řešení obytných souborů. Velký rozruch způsobilo, když jsem přišel s požadavkem na čtrnáct podlaží. Nakonec se mi to podařilo prosadit, ale to bylo také díky tomu, že už šlo o obytné domy stavěné v rámci centra města. A na centrum musela platit přeci jen jiná úroveň než na obytné zóny.

Platila pro centrum města jiná pravidla?

Chtěli jsme, aby centrum bylo výjimečné, hodné okresního města. A myslím si, že ty stavby vypovídají ještě dnes - nešli jsme v tendenci doby socialistického realismu. Centrum se začalo navrhovat ještě v 60. letech, i když se projektovalo a stavělo později. Problém byl ale v tom, že žádný z dodavatelů nechtěl ty nestandardní domy navržené pro centrum stavět. Dodavatelé rozhodovali o technologii a převzetí staveb, ne investoři a projektanti. Nejraději by i do centra protlačili ty svoje montované domy, jak se jim to tolikrát povedlo jinde v republice. To jsme ale nepřipustili. A dobré bylo, že za námi stály národní výbory a ministerstvo výstavby a techniky. Ministr musel příkazem nutit dodavatele, aby převzali stavbu v takové technologii, ve které jsme objekt vyprojektovali.

Vaše nová městská čtvrť Severní Terasa v Ústí nad Labem je všeobecně posuzováno jako přívětivé prostředí pro život. Takže lez postavit i kvalitní sídliště?

Velmi mě těší, že se lidé takto o Severní Terase vyjadřují. Je fakt, že když se lidé mají v Ústí rozhodnou, kam se nastěhují, vyjma vilových čtvrtí, chtějí hlavně na Severní Terasu. Tam jsme přišli s takovou jednoduchou základní myšlenou. Navrhli jsme plně vybavený veřejný park a ten jsme obestavěli bytovými domy. Vznikla tak pěší bezpečná zóna před dopravou. K parku jsme umístili i všechny tři školy, školky a jesle, takže rodiče nemusejí mít strach, že děti přechází nějakou rušnou silnici (To mělo být protaženo až do sektorového centra a sportovního areálu. Bohužel se to neuskutečnilo). Podobně jsme situovali i obchodní střediska. Navrhli jsem také poměrně volný prostor, aby tam bylo i dost parkovacích míst. I když věděli, že v budoucnu to také nebude stačit, takže tam byla navržena i místa pro tři parkovací domy. Výjimečnost Severní Terasy rozhodně není ve vlastních bytových domech, to jsou zase jen typové objekty. Už v podmínkách soutěže jsme měli, že tam musí stát osmipodlažní domy a ne jiné. My jsme to ale respektovali jen z části. Navrhli jsme i čtyřpodlažní i několik skupin čtrnáctipodlažních (realizovali se nakonec jako dvanáctipodlažní). Ta výjimečnost je v urbanistickém řešení, kde jsme chtěli vytvořit prostředí, které bude skutečně odpovídat potřebám lidí, potřebám rodin, aby měli blízko do školy, do obchodu, aby měli krok do parku. A těchto printipech jsme celostátní soutěž vyhráli.

A v Mostě pro podobné řešení prostor nebyl?

Byl. I v Mostě je základem celoměstské koncepce městský park tak, jak byl navržen v územním plánu města, ovšem ve zcela jiných proporcích. Most je však rozsahem dvojnásobný proti městské čtvrti Severní Terasa (navržena pro 30 až 40 tisíc obyvatel pozn. red.) a v jiných morfologických podmínkách. Mostecký městký park je ale také v dominantní poloze ve městě, propojuje centrum s rekreační oblastí Benedikt a je výrazným přínosem v kompozici města a jeho panoramatu.

Jako architekti jste v Mostě navrhovali prostředí, které každý den ovlivňuje životy desítek tisíc lidí. Uvědomoval jste si zodpovědnost?

Ano. Uvědomoval jsem si tu ohromnou zodpovědnost za to, co a v jaké kvalitě se ve městě postaví. Při zpracování centra města jsme si také vyžádali pomoc dvou sociologů. S nimi jsme konzultovali jednotlivá řešení, to bylo velmi důležité. Vždyť to byl velký sociální přerod. Lidé si přinášeli s sebou ze starého města své zvyky a představy o způsobu života. Měli tam sousedy, rodiny, příbuzné, osobní kontakty, ale to se přestěhováním zpřetrhalo.

Most má v porovnání s ostatními severočeskými městy i jiná specifika, je tu třeba vysoká kriminalita, nezaměstnanost a další problémy. Není to podle vás i důsledek jisté nepřirozenosti nového města?

Do určité míry to život obyvatel ovlivňuje, i když vysoká kriminalita je dnes obecný jev, který asi vychází z něčeho jiného. Mohu říci, že snaha nás projektantů, kteří se zúčastnili výstavby, byla odevzdat Mostečanům prostředí co nejlepší.

Řekl vám nějaký Mostečák, že Most je hezké město?

Nezažil jsem reakci, aby někdo řekl: to je krásné město. Ale slyšel jsem mnohokrát - dokonce od vysokoškoláků - že se jim v Mostě líbí. Lidé mi často říkali, že se prostředí města hlavně dostavbou centra, parků i klimatem značně zlepšilo. Mnohokrát jsem zažil, že mi Mostečané řekli, že centrum je krásné. A řekla to i mezinárodní porota, která v rámci Světového bienále architektury v Sofii v roce 1987 hodnotila 500 projektů z 50 zemí celého světa. Náš projekt koncepce města získal stříbrnou medaili.

(Rozhovor vyšel ve zkrácené verzi 29. ledna 2008 v severočeské regionální příloze MF DNES)

Autor rozhovoru: Martin Krsek

Originál zvukového záznamu s architektem Václavem Krejčím bude uložen ve sbírce audiozáznamů Muzea města Ústí nad Labem.